← zpět na Dolní Břežany v médiích
Odměnou je pro mě zájem - Obecní kronika jako pamětní kniha i učební pomůcka
2. listopadu 2006, Náš Region
„Před třiceti třemi lety, z pověření Rady místního národního výboru Dolní Břežany, jsem se stala kronikářem obce. Za tuto krátkou dobu jsem stačila zaplnit zprávami o životě v naší obci dvě knihy kroniky,“ píše paní Zdena Kratochvílová hned na úvod třetího pokračování obecní knihy, započatého v tomto roce. Třiatřicet let možná je krátká doba na popsání dvou knih, ale obdivuhodná když si uvědomíme, že jsou psány stále toutéž rukou...
Slovo o kronice
Stejně tak by se v titulku rovnou dalo napsat „slovo o kronikách“, protože ta, o které budeme mluvit, sestává ze tří silných svazků. Předtím, než vznikl první z nich, vládlo v Břežanech dvě desetiletí (1953 – 1972) kronikářské „období temna“. Zajdeme-li ještě dále, v letech 1945 – 1953 tu byl kronikářem ředitel krčské zvláštní školy pan Jaromír Princlík, od roku 1935 do konce druhé světové války se kronika zase nepsala. Období od prvoválečných let až do zmíněného roku 1935 zachycuje pamětní kniha pana Nesnídala (začal ji psát roku 1918, léta 1914 – 1918 dopsal zpětně) a pravděpodobně i jiného kronikáře, jehož totožnost se alespoň prozatím nepodařilo odhalit.
První, co na té „moderní“ kronice každého zaujme, jsou nepochybně autorčiny vlastní ilustrace. „Můj tatínek byl malíř-amatér, ale my jsme po něm zdědili jen minimum,“ říká k tomu až příliš skromně paní Kratochvílová. Alespoň malý obrázek zdobí téměř každou stránku knihy.
Ta je mimo to také nadmíru přehledná: protože si paní Kratochvílová všímá nejrůznějších událostí ze světa i republiky a samozřejmě pak především rozličných témat z Břežan a přilehlé Lhoty, rozhodla se na okrajích každé stránky vyznačit název podkapitoly (jak to můžeme vidět například v některých vydáních bible i jiných knih). Píše se tu například o tom, jak se dařilo obchodu, službám i škole, jak probíhalo zvelebování obce, co nového ve zdravotnictví, jak se měnila demografie aj.
A takto se například zmiňuje paní Kratochvílová o „červených baretech“ v břežanském zámku: „Když protiteroristické komando ‚červené barety‘ zasahovalo 17. listopadu na Národní třídě, málokterý břežanský občan tušil, že jejich sídlo je v Břežanech. Jejich přítomnost v zámečku a v zámeckém parku byla před občany zamlčována, a to ještě počátkem r. 1990. Hovořilo se jen o vojenské posádce, jindy o vysoké škole Sboru národní bezpečnosti (SNB), někdy o Pohotovostním pluku, nikdy však o ‚červených baretech‘. Ze zámeckého parku se denně ozývala střelba, někdy i detonace. Před 28. X. 1989 a před 17. XI. 1989 bylo slyšet, jak se příslušníci připravují na zásah proti NĚKOMU (výzvy k rozejití), což bylo slyšet až na dvůr kronikářky (kronika se zpravidla nepíše v první osobě – pozn. aut.), která sousedí s parkem velkou částí zahrady. V parku je i maketa Václav. náměstí, kterou objevily všetečné děti. Maketa byla pravděpodobně využívána při nácviku ‚zásahů‘ proti demonstrantům na Václavském náměstí.“
Události za každým uzavřeným rokem začíná paní Kratochvílová psát už v lednu roku následujícího a má napilno až do září, kdy musí zápisy odevzdat na úřad. Rukou psaný text odevzdává ještě ve strojové podobě ke schválení.
Kroniky (včetně té nejstarší z roku 1918) vystavuje paní Kratochvílová hlavně během voleb a nejinak tomu bylo i letos. „Noví obyvatelé se většinou zajímají o vše, co se týká historie, ‚starousedlíci‘ a děti pak spíše hledají, kde se píše o nich,“ charakterizuje listující čtenáře paní kronikářka. Vždycky jí prý potěší zájem, který její spoluobčané projeví, i třeba nějaká ta pochvala či slova díků. Ale nejvíc jí dělá radost, když vidí, jak se lidé v knížkách mlčky začtou.
V posledních letech se o kroniku i vyprávění samotné kronikářky zajímá hodně lidí, mezi nimi i místní paní učitelky a jejich žáci nebo vysokoškoláci, kteří z kronik čerpají informace pro své diplomové práce. Na oplátku mnozí občané (včetně dětí, čehož si paní kronikářka cení nejvíc) poskytují paní Kratochvílové staré fotografie a jiné dokumenty, které pak zakládá do zvláštních tematicky odlišených šanonů. Za tu dobu už se jich naplnilo celých osm.
Slovo o kronikářce
Také paní Kratochvílové jsme se zeptali, jak se k psaní obecní knihy vlastně dostala. „Kroniku píšu od roku 1973. Tehdy jsem byla ředitelkou v mateřské škole ve Zlatníkách a chodila jsem do školské komise. Tam se ptali – když tu 20 let nebyla vedena žádná kronika – kdo se toho ujme. Všichni sklopili hlavu, já ji bohužel první zvedla – takže to spadlo na mě,“ směje se paní Kratochvílová. „Ze začátku jsem to dělala víceméně jako ‚mus‘, teď budu končit (ze zdravotních důvodů – pozn. aut.) a není mi dobře u srdce...“ dodává. Rok 2006 prý ale ještě zapíše sama.
Za těch dlouhých 33 let se zúčastnila mnoha organizovaných setkání s jinými kronikáři (tehdy byli sdruženi pod oblastním muzeem v Jílovém), kde nasbírala cenné zkušenosti a hlavně potřebnou inspiraci. Jednou také skončila čtvrtá v soutěži kronikářů.
A co paní Kratochvílovou na práci kronikářky baví? „Zatímco bych měla já poučovat druhé, poučuju hlavně sama sebe. Moje vědomosti se díky psaní těch kronik hodně rozšiřují.“
Paní Kratochvílová dlouhá léta pracovala v mateřských školách v Šeberově, v Točné a ve Zlatníkách (odtud také možná pramení její záliba v malování obrázků a koneckonců i úhlednost jejího rukopisu). Do manželova domku v Dolních Břežanech se přestěhovala v roce 1963. Dnes je v invalidním důchodu, má dvě děti, šest vnoučat a šest pravnoučat. Ti všichni mají jednu nespornou výsadu – budou si moci o svých předcích přečíst nejen v unikátní dolnobřežanské kronice, ale také ve své vlastní, rodinné, kterou pro ně paní Kratochvílová ve volných chvílích také píše...
Lucie Černá
